ALOISU JIRÁSKOVI

Už nevím, kde jste napsal onu větu,

že člověku jen trochu smíchu stačí

a ostatek že dotrpí si v pláči.

Sám prožil jsem to, kolik pravdy je tu.

Já utrh’ jednou bílý kalich květu,

leč svadl dřív, než dozní píseň ptačí...

A člověk sám si nikdy nepostačí,

vždy aspoň úsměv potřebuje k letu.

Mé srdce, v skalách holub osamělý,

jen volá v smutek černé hodinky,

a marně volá. Obzory se stměly.

A mezi proudy bez kormidla zmítán

kus země ve tmách hledám jedinký. –

Ba, z trnů je ten lidský život splítán.