ALOISU JIRÁSKOVI ke dni 23. srpna 1901.

Tvé dílo plné pohnutého děje,

kde lidských vášní vlna mocně stříká,

je slávou Tvojí; svět, ať co chce říká,

co můž’ Ti ještě vplésti do trofeje?

Vše v pomníku Tvém vlastním ze spěže je,

tlum postav pestrých rozmachem Tvým vzniká,

Tvým soudem hřích svůj historie pyká,

kus české hřmíš nám velké epopeje.

Dech čtenáři se tají, chmurným tichem

když utrpení a muk do únavy

provázíš v slzách bědné vlasti syny.

Hruď pýchou dme se při Tvých zkazkách slávy.

A v úsvit náš kdy sejdeš polostinný,

zas zní to milým českým, tichým smíchem.