ALOISU JIRÁSKOVI O JEHO PADESÁTÝCH NAROZENINÁCH

V čís z tvrdého skla českého dnes nalejte mi vína,

ať jako žhavé červánky v ní vzhoří mělničina,

má barvu našich granátů, svit jejich hluboký,

i barvu české krve má, jež tekla potoky.

Lze laurem uctít slavněji, kdo vítěz zaslouží ho,

však nad přípitek přátelský nic není vřelejšího:

ať víno šlehne křišťálem jak plamen srdcem Čech,

ať křišťál vínem zahoří, je svátek Čechů všech!

Kdo nejlépe z nás dovedl číst ve kronice dědů,

kdo nejlíp doved’ pochopit jich velikost i bědu,

kdo s tragedií země své až do kořenů srost’,

kdo do křišťálu vyjasnil zas její minulost;

kdo do krvava vyplakal se nad tou českou zemí,

kdo červánkem ji ozářil a světla nadějemi,

kdo rozpláče i rozzáří, když o tom vypráví –

vám, vám dnes, mistře Jirásku, ten pohár na zdraví!

Je z tvrdého skla českého, je čist jak vaše žití,

a jako vaše nadšení v něm české víno svítí –

ať do daleka po Čechách dnes kdekdo cítí to!

Lze komu ještě připíti, když vám už připito?

Lze, mistře, po tom přípitku cos ještě říci více?

Nuž, připijeme podruhé a potom do třetice:

co rádi máme, zdrávo buď – a nejvíc zdráva všem

ta nejkrásnější na světě, ta drahá česká zem!