ALOISU JIRÁSKOVI.

V Tvém díle rád mám vůni české hrudy

a starých srdcí rozpadlých už vznět;

ba, byl to kdysi u nás jiný svět,

tak plný jara, jak teď plný nudy.

Pro něco bít se, rvát a krvácet,

pro něco snášet ústrky a trudy

a milovat, co miloval už děd,

ten český vzduch, ten kraj, ten národ chudý.

Tak nedávno to a tak dávno přece!

Dnes přes to vše jdem’ dál jak vlny v řece,

však v srdcích spleen, a duše zmírá v mdlobě.

Ty, mistře, zdráv buď, zdar buď Tvému dílu,

a lid Tvůj křepkost, ztracenou svou sílu,

své celé mládí zase najde v Tobě!