Alojsu Jiráskovi.

Co štěstí, žalu měl kdy český krov,

svou dílnou nechal’s jásat, lkát a snít:

hru dítek, úsměv dívčí, krbů klid,

vzruch práce, – až k té písni na hřbitov.

Leč nejhloub zněl z pod kladiva ti kov,

když ohlas minula jím začal hřmít;

to dunělo jak rány mečů v štít,

tu rachot vozů vzduchem otřás’ znov.

Syn lidu, lučním kvítím podle cest

jsi věnčil jeho trpělivou skráň; –

leč, jak to šlo o českou prsť a čest,

dub věkovitý rozčesla tvá dlaň

a vtiskla oštěp v tuhou českou pěsť

v boj proti všem za vítězící zbraň.