Alpské růže.

Zřím vás poprvé v svém živobytí,

Alpské růže! a vám pozdrav nesu –

Pozdrav lásky ode všeho kvítí

Z našich polí, zahrad, luk a lesů.

Jenom růže, stolisté i plané,

Ač se o mé pouti dověděly,

Nedaly mi zkazky milované,

A se temným studu nachem rděly.

Cítílyť, že královské své panství

Po kraji když mocí rozkládaly,

Vás, své sestry, semo do vyhnanství

Jako bídné zločinkyně štvaly.

Místo stinných loubí – věčné ledy,

Místo vánku – jejich zimné dechy

Daly v družstvo vám a za sousedy,

A za lůžko – tyto vlhké mechy.

Dříve pak, než v kruhy pustých strání

Vás ubožky hnaly do samoty,

Odňaly vám přirozenou zbrani –

Čarný dech a trnů ostrých hroty.

Jak jste v hloubi takového trestu

Vrstevnice našich růží klesly,

Dějiny květinstva smutnou zvěst tu

Na potomky pozdní nedonesly.

To vás ale kvítka těšit může,

Že vám přáno žít zde bezpečněji,

Kdežto královské ty v kraji růže

Před každým se človíčátkem chvějí.

Řídká zajde, smrtí přirozenou;

Za poupaty již se ženou děti,

Pak ji najdeš lec-kde pohozenou,

A tak zašlou v květném mladoletí. –

Nech pak už jste onu zkázu vzaly

Vinou vlastní, aneb jiných zlostí,

Vy jste příliš mnoho postrádaly,

A jste hodny mojí outrpnosti.

A když nepřítelky vaše pěním

Oslavil jsem mnohdykráte více,

Alpské růže! tuto píseň věním

Vám, květiustva tiché mučednice.