ALPY VÁPENCOVÉ.

Tím šedým krajem kdysi jsem šel.

Prach bílých silnic tiše tam dřímá.

Krajinou sinou kdysi jsem šel,

krajinou s očima bílých skel,

krajinou s očima zvápenatělýma.

Bojácně vítr objímal

a lísal zvápenatělou půdu.

Bylo tam ticho v prostřed skal,

jediná silnice, křivá,

šla krajem ztrnulá, tklivá,

silnice zvápenatělých údů.

Ptáci tam zpívat přestali,

prach bílých silnic dusil jim hrdla,

bylo jen slyšet, jak v bolesti

křídla jim v skalách šelestí,

podivná křídla,

chrastivá,

zvápenatělá, ztvrdlá.

Ten kraj už dávno nevoněl

a na dně Věčna ležel s mrtvýma rtoma.

Jak padlý vojín v bitvách Vesmíru

pod vrstvou vápna tiše tlel,

obrovskou náruč, bílou, krásnou měl,

však byla zvápenatělá, chromá.

Tím bílým krajem kdysi jsem se bral

a tam jsem used v stínu staré jedle.

Snad přede mnou tam kdosi zaplakal,

neb ona, jedle, teskně mlčela,

ta jedle smutná, záhy sešedivělá,

nehybná, mrtvá,

jako zvápenatělá.

A nikdo nešel ani kolem mne

a touhy těch, co tady kdysi šli,

touhy tajemné,

zde v tomto kraji jistě umřely

a tlely tiše v lůně starých skal,

kde kámen bílý jako lidská kost

se v hloubky roklí kamsi sesouval,

rachotil temně, rachotil a lkal,

ten bílý kámen, kosti podobný,

sinavý, šedý,

zvápenatělý.

V tom šedém kraji nikdo nerušil

a člověk sám to ani netušil,

že sladká závrať smysly jeho jímá:

V tom bílém kraji pod jedlí zde spát,

pozvolna stydnout, tiše ustydat,

tiše zde usnout, tiše, tiše, nesmírně tiše,

se srdcem tichým,

zvápenatělým,

a s očima polozavřenýma,

odpouštějícíma,

zvápenatělýma.