ALŠI MRŠTÍKOVI

Medový starečku,

nesem na ošatce

upřímné své přání

k Vaší šedesátce.

Diváky, Diváky,

v kotlině ležíte,

vzácné vy starečky

v klíně svém nosíte.

Řekněte mu dneska

blahopřejné slůvce,

šak to švarně napsal

o té své Habrůvce!

Na své mládí hledí

jak na krásnou bajku,

vážně třímá dlouhou

a kantorskou fajku.

Bože! Mladost přešla

jako sen v pohádce,

do teskných dní bzučí

včely na zahrádce.

Budou jej dnes chválit,

budou o něm psáti,

mně, staříku zlému,

jest mu vykrákati:

Napsal jste to pěkně

o švarné Habrůvce,

ale trousil zlý ton

v jakési Silůvce.

Moravský chlap nad tou

formou ruce spíná:

Ďábelská to pražská

vysoká čeština!

Odpusť hříchy, Pane,

nám i arestantům,

ale Silůvky jsou

vždy plurale tantum!

„To mi na den slavný!“

blýská se Vám v oku!

Šak jste mazal mládež

přes čtyřicet roků!

A s čím kdo zachází,

na tom také sejde –

praví Písmo svaté,

a nad Písmo nejde!

Sázel jste na dlaně

rány všelijaké:

když jste jednou chybil,

no tak držte také!

Vinohrad jste štípil

sobě moudrou hlavou:

šak jste se s ním pávil

před celou Moravou.

Přilétla Vám na krk

literátů smečka

devátého října:

je-li doma bečka?

Jenom jedna bečka?

Paní ruce spíná:

vždyť jde také přáti

Otakar Bystřina!

No, já tam nebudu...

Jinde kdes po světě...

Možné, že bych slízl

za svůj vinš po hřbetě.

Už nemějte za zlé

bodavému střečku:

bylo to jen špásem,

medový starečku!

Kdož Vám ruku stiskli,

nech staří, nech mladí,

vždy Vás vzpomínají,

vždy Vás mají rádi!

A kdyby ta bečka...

(tak zavírám léčku) –

tož mne též pozvete,

medový starečku!