ALTA QUIES.

Náhle rázem, jak by někam zapad’,

v rokli usnul vítr uštván honem,

v rudé pruhy zažehnal se západ,

jakby slední silou před svým skonem,

a den celý, nějak divně šerý,

tlumil různý ruch svůj tisícerý

a se loučil podvečerním zvonem.

Alta Quies! – Velký mír a svatý

v pláň se snesl na žeň zlatem zralou,

bezdný, nesmírný a vrchovatý,

ani notou neporušen malou,

kterou cvrček, poustevníček hlíny,

aspoň oživuje temné stíny,

jednotvárnou písní vytrvalou.

Alta Quies! – Veliké lip kmeny

rády míru tomu v náruč klesly,

přes den větru honbou unaveny,

koruny své k výši slavně vznesly;

list se nehnul snětí sukovitou,

ztajilo vše hudbu v sobě skrytou

pod měsíce stříbrnými vesly.

Alta Quies! – Motýl, hmyz a včela,

bzučivý čmel v slunečnicích, slezích,

havěť vzduchu, vod se odmlčela,

ptáci zmlkli v keřích i všech mezích;

předměty vše jako kresby byly,

siluetou svou se v nebe vryly,

týž klid v řece i na obou březích.

Alta Quies! – Když vsled i zvon ztichnul,

klid ten kterou ducha olovnicí,

abys jednou nad tím nepovzdychnul,

chceš jen zbádat, duchu vzdorující?

Proč jen člověk v tomto tichu hmoty

slyší v sobě nejvíc všecky noty

nenasytné, bouřné, zoufající?