Altera creatio.

Hřeb rány otevřel; pět růží v jednom stvolu,

pět zdrojů krev dští na zem;

děs sáhnul v skály bok a sáhnul k nitru dolů,

hned pukala se rázem.

Zem chvěla se jak ptáče uchvácené v spáru,

v nímž život zniká chvatem;

a nivy byly rovny náhle suchopáru

ve stínu kříže vzpjatém.

Dnes katany že stvořil, jak se Bohu hnusí

a hroby mrtvých zvrací,

teď vztáhnul ruku, strhnul oponu v dva kusy

a svatyni v prach kácí.

Tmu z bezdna volá, zpátky v chaos sřítí,

co život v sobě nese,

i hvězdy shasí, jež se ve tmách stkvoucí nítí,

i slunce ve hrob střese.

Pták v azuru a květy země v jedné směsi,

ať všecko zmar svůj najde,

a naposled i člověk, jenž se hrobu děsí,

ať ve hrůze sám zajde.

Však ve tmách věčna, které vesmír mroucí straší,

kam vlnou v hloub se brodí;

jak matka v mukách kříže strašlivých, jež snáší,

hle, láska nové lidstvo rodí!