Alvarez.

V Kordovu z daleka chudina spěchá,

kláštera plní se vchody, –

hostinná u města vábí je střecha

s nápisem: „Do nebe schody“.

Nemoc i zármutek, nouze a běda

u dveří kupí se v davu,

strážného anděla v klášteře hledá, –

Alvára ve bílém hávu.

Všeliké bolesti slzy on suší,

odstraní nesvár i vádu,

tělu dá úlevu, útěchu duši,

pro všecky dobrou má radu.

Almužnu poskytá, chudobu hostí,

vyléčí churavce bědné,

u něho naleznou bohatí, prostí

ochotu v noci i ve dne.

Šel kdysi Alvarez v řeholním šatě, –

v tom kdosi o pomoc volá, – –

nalezl u cesty v kalu a blátě

žebráka mrtvého z pola.

Ve tváři churavce vyhublé tahy,

dech smrti na čele bledém,

pod šatem zedraným z pola úd nahý

hnusným je obalen vředem.

S chuďasem Alvára pravice štědrá

v soucitu o plášť se dělí,

z bláta ho pozvedá na svoje bedra,

do svojí nese ho cely.

Ale tu pojednou ruka se třese,

udiven kroky své staví, –

vidí, jak v náručí cizinci pne se

stkvělá zář okolo hlavy.

Přemítá řeholník, – bdí-li či sní-li?

Kdo je ten ubožák cizí?

Žasne a diví se, – – náhle v tu chvíli

z rukou mu cizinec mizí.

V údivu samoten Alvár tu stojí,

ku předu nemůže z místa, –

vždyť nesl na rukou do cely svojí

samého – Ježíše Krista!