Amara.

Jsem smuten, ač se osud mojí hrudi,

co žiju, netknul žádnou těžkou ranou,

ba v sobectví plášť halen moh’ bych stranou

žít v klidu, jako všichni duchem chudí.

Leč tíže doby ta můj smutek budí,

v níž básník stále jest jen zvěří štvanou,

kdy s duší utýranou, polekanou,

den za dnem v boji s životem se trudí.

Jsem smuten. – Kdo můž, nasypává jedu

do srdce jak v sluch Hamletovu otci,

proč, nevím sám, jen cítím, jak to hněte.

A čemu věnoval jsem dny a noci,

je žertem hlupáků, v jich šípů středu

jsem posměchem své práce dlouholeté.