AMARA. (I.)

Zpět vržen v tmu, po světle darmo křičím.

Já dobro chtěl a cítím zla jen spáry;

vznes hlavu nedůvěry démon starý,

má všecka snaha přeludem jest, ničím.

Leč, komu, Bože, tu svou bolest líčím,

a komu ňader hasnoucí, mdlé žáry

na oheň nový nítím? V jaké zmary

zas darmo v strádání svou duši cvičím?

Ó dnové moji, plni smutku, nudy!

Ó noci moje, plné žalných stesků!

Sne krátký mezi nimi, příšer plný!

A samé mátohy jen, stíny, bludy,

a nikde břeh!... Svit rudý vášně blesků

jen ozařuje nekonečné vlny...