AMARA. (II.)

Cos bolí v srdci, stále dnes a zítra,

a boleti to, vím to, nepřestane,

až slední lístek s žití stromu skane

pod slední ranou supa mého nitra.

Bouř vášně, lhavý klid – vše léč je chytrá,

však stará bolest novým zas dnem vstane

i z dlaně drahé, nejvíc milované

mne zachvátí i v samém vzchodu jitra.

Ať tedy bolí! – Beru to jak osud,

a proti tomu každá zbraň jest marná,

a jedno jen mne chránit můž’ – ne spasit:

Být v srdce jádru čistý jako posud.

Víc nelze mi. Žeň nemůže být zdárná,

kdes pozdě moh v zem otrávenou zasít.