Amarus.

Žil v klášteře od dětství; jak tam přišel,

sám nevěděl, že děkoval však hříchu

své zrození, tož Amarus jej zvali.

Byl velký, bledý, stále zamyšlený;

zrak k zemi upřen, jakby stále hledal

cos neznámého. Jednou pravil k bohu,

když měsíc stříbřil mříže jeho cely:

„Za všecka muka, všecko odříkání,

za ztracený svůj život jednu milost

si žádám od Tebe, rci, kdy as umru?“

A nedomyslil ještě, anděl slétl

a v sluch mu šeptal: „Umřeš oné noci,

kdy zapomeneš v lampu před oltářem

nalíti olej!“ – Prchly dny a léta;

tich, jako vždycky, Amarus žil smutný,

vždy v lampu věčnou když přilíval olej,

děl k sobě: „Rozsvěcuju svoji duši,“

a bolestně se usmál. Jednou z jara

též přišel v lampu doliti zas olej;

chrám šerý byl, u sloupu na klekátku

pod Panny sochou zřel dva milující.

Stál za nimi a dech svůj zadržoval.

Když domodlili se, po špičkách rychle

šel za nimi, jej divná jala touha,

stál na klášterním hřbitově; pln bezu

a střemchy vzduch byl, vůně opojivá

mu vstoupla do hlavy, kdes v keři

pták zpíval, motýli dva jak dva květy

by na jabloni oživené náhle

kol něho lítali, šel dál a dále.

Na jednom hrobě, který srovnán s drnem

pod lesem kvetoucího bezu mizel,

tam seděli ti šťastní: on měl hlavu

na ňadrech jejích, v její černé vlasy

bez střásal těžce porosené květy,

pták zpíval za nimi a laškující

dva motýlové usedli jí v kadeř.

Tu Amarus na svoji matku vzpomněl,

jíž nepoznal a jíž měl děkovati

za trpký tento život, – a pták zpíval

a voněl bez a v trávě hrála rosa;

dnes nedolil Amarus lampu věčnou,

stál ustavičně a pták stále zpíval.

Dne druhého když k hóře přišli bratři,

tu našli věčnou lampu shaslou, sirou,

po Amarovi nikde ani stopy;

tam na hřbitově, na zapadlém rově

však ležel mrtev, na hrobě své matky,

tvář obrácenou v bez a střemchu zkvětlou,

tak ležel tam a pták jen nad ním zpíval.