Amen Hotep.

Na paláce svého chladné dlažbě leží

dny a noci v dumě, pohádkou mu svět,

ani ženská ruka skráň mu neosvěží,

ani krůpěj rosy oprýskaný ret.

Čelem pouze ob čas do mramoru bije,

zalká pouze ob čas, poraněný tur,

a zas tupým okem k stropu zří, jejž kryje

celá řada bájných dračích hlav a stvůr.

Zdá se, Anubis že s podstavce naň štěká,

Ibis křičí v sluch mu cos jak výsměch zlý,

a smrt v pyramidách čeká, čeká, čeká,

jak sfinx u dveří tam – a on stár a mdlý.

Zmožen bojů řadou, unavený slávou,

ztýrán nekonečnou stavbou pyramid,

úkoj! volá, prosí, úpí s duší žhavou,

proklíná však, při tom ten, který ždá, klid.

Zahynutí před ním stojí jako skála,

která jezdci s cesty nehne se, byť vůz

roztříštil se o ni... Oko divě pálá,

a duch těká na dně, v propasti všech hrůz.

– „Matko,“ úpí v hoři, „slyš mne, nechci zhynout!

Jezero kde dumá mezi lotosy,

tam jsem dlouhá léta – rač tam zrak svůj šinout! –

budoval pro věčnost svoje kolossy!

Mezi nimi jeden, tvář má mou i tělo,

z černé, hladké žuly nadpozemský ční,

v něm já k věčnému snu uchýlím své čelo,

živý, pokavad on tam v své póse sní.

Ale kdo mi ručí, velká Matko, za to,

že mé dílo věků čas jen ušetří?

že je nerozmíchá v ruinu a bláto,

nezdeptá, nezhroutí zloba povětří?

Vidím jiuž, jak z mraku blesk se k němu nese,

jak tvář moji hrdou klínem roztříská,

vlna nohy mé jak v tichém zhlodá plese,

holeň má i brada větrem oprýská.

Vidím to a trpím! Co mé boje platny,

co mé stavby všecky, co mé oběti?

Třtiny jsme a stíny zachycené plátny

stanů na chvíli, než slunce přeletí!“

Takto lkal a úpěl, ona s výše k němu

sklonila se tiše matka jeho Mut:

„Neboj se, ó synu, není konec všemu,

z duše hlubin zaplaš beznaděj a rmut!

Žádná velká snaha nezahyne v světě,

věčně budeš žíti tam v svém kolossu,

v lidstvu žíti věčně, v neustálém květě,

jak druž oněch tichých, modrých lotosů.

Sama každé noci slétnouti chci k tobě,

do klína ti sednout, býti tobě štít,

řídit vichry jinam ve vytí a zlobě,

blesk svou chytit rukou, než by k tobě slít’.

Sama každé noci roztáhnu svá křídla,

nad tebou, můj synu, neb ty’s velkost chtěl,

svedu vedle v písek lijavců všech křídla,

hrom by zlatou včelou kol jen zabzučel!

A ty budeš žíti v kolossu svém věky,

byť i všednost třela o tebe svůj spár,

malomocné budou krokodilů vzteky,

šakalů a hyen, živlů škleb i var.

A ty budeš žíti velkostí svou pouze

nad ten malý pískem zasypaný svět,

v hvězdách se mnou mluvit, v démantné jich strouze

věčnou rosou vlažit oprýskaný ret.

A ty budeš žíti, nechť čas kolem pádí

v luny bledé stříbro, v slunce zlatý žeh,

a já, matka tvoje, nesmrtelné mládí,

stát ti budu v klínu, hlavu na ňadrech!“