Amiel.

Tvé muky znám, moderní Hamlete

s tou velkou vůlí, které chybí síla,

všech duše nás se v tvoji duši slila,

jimž símě vzklíčí – dál však nekvete.

Je vinou to té půdy prokleté,

jež vinu věků dědictvím snad vpila,

je srdce snad, jež vášeň otrávila

v čas zasyčíc jak hádě z doupěte?

Stát nad květinou a zřít, kterak vadne,

a nemít plný rozpuk síly, moci,

květ mroucí zřít a prahnout po ovoci,

jež neuzraje? Stokrát znovu začít

a stokrát klesnout v stín a bezdno noci,

být obrem a se v trpaslíka stlačit!