Amor a lakomec.

Při míhavém lampy svitu

ve komůrce ve úkrytu

lakomec své tolárky

vytahuje z almárky –

a se sladkým zanicením

počítá je s zalíbením,

mnoho-li – by spočítal –

ode včíra vydělal!

Když tak při té práci sedí,

blažen na zlato své hledí,

v oku jeho chtíč je zříti,

že by ještě víc chtěl míti –

najde mezi listinami

podobiznu slíčné dámy. –

„Bez ceny“ že – k sobě děl,

sotva na ní pohleděl.

Vezme jí a zadívá se:

„Čí to asi obraz?“ ptá se,

„pravda, vždyť ta dušinka

sousedovic Terinka!“

A co jí tak prohlíží,

k lampě s ní se přiblíží,

po svém boku ku úžasu

kloučka uzří v rusých vlasu.

Ihned obraz ležet nechá,

k zlatu svému rychle spěchá

a z malého neposedy

nespustí víc svoje hledy.

Tento ale zahozený

zvedl obraz krásné ženy,

lakomci ho podával

a takto se mluvit jal:

„Zpamatuj se, milý brachu,

o své zlato neměj strachu;

zaháním já s čela vrásky,

jsemtě Amor, bůžek lásky,

a tobě chci pouze říci,

co za sličnou krasavici

na tomto zde na obrázku.

Ta zaslouží všecku lásku!

Viz jen jemné tyto tahy,

pohled oka, něžný, blahý,

ústa ta a tuto líc;

rci mi, co chceš ještě víc?

Ty jsi sám a opuštěný,

považ, jak po boku ženy

takové bys šťasten byl,

s ní kdybys se zasnoubil!“

Stařec nespouští z něj zrak,

k úsměvu se nutí pak –

do lenošky na to sedá

a poznovu obraz zvedá:

„To by arci pravda byla,

Terinka je roztomilá –

a při její otce jmění

věno též as malé není.

Rád bych v jistotě však byl,

neboť peníze můj cíl –

krása pro mne, ni ctnost ženy

pražádné víc nemá ceny.

Jsi-li chytrý jenom trochu,

spočítej mi tedy, hochu,

věno jaké krásotinka

dostane as od tatinka?“

Amor vzdychne smutně sobě:

„Lecos sved jsem v mnohé době,

z žebráků jsem knížat tvořil,

láskou lidi týral, mořil,

na cesty, co lásky bůže,

milujícím stelu růže,

to jak počít všecko vím:

„počítat však – neumím“!