Amor a Psyche. (I. První setkání.)

Byl smavý duben, bílým květem hloh

jen místy cestu máji ukazoval,

po které v údol spustit by se moh’.

Tlum volavek a čápů vzduchem ploval,

stráň nerozchvěl pastýřův ještě roh,

by nymfě echa v skalinách se schoval,

a zpátky zněl, ji škádlil rojem zvuků

tu v bezu skrytý a tam v klenbě buků.

Jen dlouhé stvoly osinatých trav

se nivou třásly jarních větrů dechem,

jak orkán bouřil uvolněný splav

tříšť démantovou žena s hory spěchem,

a datel jen se ozval zaťukav,

fialka modrým okem kmitla mechem

a v hlasném křiku z jihu po rybníce

jak šípy honily se vlaštovice.

V ten čas, kdy každý divnou tuchou jat

na jaro čeká, na pokraji lesa

se Amor zjevil veselý a mlád

toul plný šípů na své pleci nesa

těch kouzelných, jež pouští v srdce rád

a při jichž ráně srdce každé plesá;

šel krajem hvízdaje si rozpustile

a lukem stloukal hlohu květy bílé.

Tu na pažitu na kmen skácený

sed’ trochu znaven toulkou neposednou,

vlas plál mu jarním sluncem zlacený,

zrak fialky dvě, z trávy jež se zvednou.

Snil v dumy divné jako ztracený,

jak holubi, jenž u studny si sednou,

ty slétly se mu na skráň úbělovou,

a růžným zobáčkem jej v spánky klovou.

Chtěl vstát a dál jít, kam jej volal hon,

neb věděl tady o rybáka dceři,

pro kterou pastýř mnohý zalkal ston

a na niž číhal denně ukryt v keři,

té střelu zlou chtěl v ňadra pustit on,

neb jeho šíp kde v srdce neudeří,

tam ňadra zryjí divý bol a nouze,

mře jedno vzdorem a to druhé v touze.

Vstal – ale náhle stanul překvapen,

jak chumáč sněženek by v trávě ožil,

zde bytost sladká jako vzdušný sen

ten nejluznější, jejž kdy v žití prožil,

se třásla před ním, zázrak v jasný den!

své poupě nejkrasší sem Olymp složil

na zkvětlá ňadra přírody: Hle Psyché

zde snila v jarní krajině tak tiché.

Zřel udiven na údů luzný sníh,

vše nezralé tak a přec plné vděků,

zřel ňader útlých snivý sklon a zdvih,

tu řeč, jíž mluví eden ku člověku,

zřel na bedrách jas křídel duhových,

vlas paprsků síť, v jejichž zlatou řeku

se motýlků pár modrokřídlých vkradlo,

jak s azuru by kapek pár tam spadlo.

Tak seděla na mechu brunátném,

zrak v sebe ztracen v myšlének svých plenu,

vděk její volal: Trhej mne a vem!

Zřel v dívce poprv okem lásky ženu,

zem zkvětlá, nebes jas, vše náhle snem

se mihlo před ním, cítil v srdci změnu

a šíp, jenž střelen v srdci lásku budí,

ten v letu zvrácen v svojí cítil hrudi.

A nežli mohla noha nesmělá

k ní napjat sval, než pozvedlo se oko,

jak vidina v ráz před ním zmizela,

jak rybka šplouchne do vln přehluboko;

tak smaragdová zmizí libella,

tak sen, jejž stíháš darmo, pěvce sloko!

a po které se věčně srdci stýská,

tak ptáče, kams jež vpadne do křoviska.

I nešel ovšem lovec mladý dál,

sám raněn stál zde – marná každá práce!

Smích hrdliček zněl z hloubky hvozdů, skal,

i zdrtil luk, jenž stal se na něm zrádce,

on, posud veselý hoch, poprv štkal,

ba s pláčem k svojí ubíral se matce,

a k trůnu paní světa v žalu klesna

proklínal vše, co mladost je a Vesna.

To jiný bol je, než když včelička

jej druhdy pichla, jak pěl básník řecký.

Teď náhle zpustla mu zem celičká

i eden ztratil vděky svoje všecky.

Klín vlastní matky víc jej nehýčká,

juž zmizel rozmarný mu život dětský;

je vážný teď, tvář jako měsíc bledá,

on ve dne v noci milenku svou hledá.

Zda najde ji, zda chvíle najde se

tak plna štěstí a tak harmonická,

kdy do růže jak motýl zavře se

ta duše jeho božská a přec lidská?

Ó jistě ples tu zazní po lese,

v nymf jásot flétna vpadne bukolická.

Kdy bude to? Ó Psyché, děcko snivé,

ó spěj mu v náruč! Lépe tím, čím dříve.