Amor a Psyche. (II. Katastrofa.)

Juž starý Apulejus vyprávěl

a po něm dobrý La Fontaine a jiní,

jak těžce Amor snášel lásky žel,

jenž beznaděje křídlem hruď mu stíní,

jak v posled Zefyr (on ho v službách měl)

mu Psychu unes’, v mramorové síni

ji ukryl v mraku, v tísni pestrých květů

a chladných pršek šumných vodometů.

Jak, sotva noc svým křídlem k zemi klesla

a motýl padl v čilimník a hloh,

v mrak luna zářná zabořila vesla,

neb v nebe zlatý zavěsila roh

a Psyše znavená skráň v lenoch křesla

jak lilje květ se sklonila, v ráz hoch

k ní dostavil se v plášti černých stínů

na černou, sladkou lásky na hodinu.

Na příchod jeho ona čekala

a brzy zvykla lásky sladkým hříčkám,

v snech budoucnosti šťastna těkala,

a nepřišel-li, řekla klidně: Vyčkám!

V tom kroků ruch, a než se zlekala,

nach vykvet čílku jejímu i líčkám

pod rety dvěma, kterých neviděla,

jak v bouři květ však pod nimi se chvěla.

Co spolu dělali, vám vyprávět

snad nemusím, čtenářky roztomilé,

ne, že byste snad musily se rdět,

vždyť dobře znáte tyto sladké chvíle,

stud, motýl nachový, kdy dá se v let,

až v kadeřích se skryje, rozpustile

až zrak jej stají, jenž se plaše kloní

a jeho útěk růžným víčkem cloní.

Dost užili tak chvil čarovných oba

jen v sebe, ve svou lásku pohrouženi;

vždy v neprostupnou tmu se skryla koba,

kde fontanů jen hrálo tiché znění,

a jako blesk jim prchla vždy ta doba,

než nebem kmitl první zábřesk denní,

kdy Eos v svět ve šafránovém hávu,

jak Homer zpíval, rozlila svou slávu.

Tu Psyché prázdné místo vedle sebe

vždy viděla, kam první paprsk šleh’,

ji bolí to, ji nejistota střebe

a z ňader se jí vyrval první vzdech.

I děla k sobě: Kdož ví, vedle tebe

ký netvor moře nebo země leh’?

Proč po tmě máš se vzdávat jeho touze?

Být blažena a šťastna – po tmě pouze?

A rozhodnuto. Vedle v jizbě malé

za dveřmi kahan zacloněný stojí.

I přišel Amor, líbal a tak dále,

jak dělá se vždy v lásky sladkém boji.

Dnes Psyché děsem jen se chvěla stále,

by usnul ždajíc v hrozném nepokoji.

Juž horoucí dech jeho cítila,

ven pro kahan se rychle řítila.

A cloníc světlo mihotavé v ruku,

se zadívala na mladého spáče

a zřela krásu božském ve souzvuku

a mohla sotva ubránit se pláče.

Ba, srdce tak jí ve bouřlivém tluku

se chvělo jako lapené v síť ptáče,

že netřeba, co báj všem v péro kladla,

by kapka žhavá oleje jí spadla

na rámě drahé, poduškou jež skráni

krásného juna! Srdce vlastní hlas

ji prozradil a zlomil jeho spaní,

že náhle vstal a kahan její zhas;

v ráz vodometů ztichlo šepotání,

mramorný palác v základech se třás’,

hoch zmizel jako sen. Kol poušť a skála

a pod tou sama Psyché v slzách stála.

Já, prosím, nechci mužům lichotit,

že tak jsou pěkně rostlí a tak krásní,

že nesnesl by ženy krasocit

jich linií se opíjeti básní;

spíš naopak, já dvorný chci-li být,

se vyznat musím a svých rýmů třásní

to dobře ztajit, že když objímáme,

ne viděni, však pouze vidět máme.

A to snad je též naučení krátké

z té historie; co se dále dělo,

dí mythus líp, než tady v sloce hladké

by pero mé vám vyprávěti chtělo;

Dryady s nymfami ve chvíli sladké,

co jarem se jich k lásce probouzelo

v té šťastné době antiky, než Psyché

víc užily v hor tmách, v samotě tiché.

A nebudu vám líčit dopodrobna,

jak Psyché musila svou pykat vinu,

jak urousala křidélka si zdobná,

jen světlu zvyklá v země plísni, stínu,

než vymstila se Afrodita zlobná,

než octnula ve Olympu klínu

zřít štěstí své, a to jí přišlo draho;

však dosti! – ráj své skýtá juž jí blaho.