Amor a Psyche. (III. Shledání na Olympu.)

I zvedla k němu hlavu unavenou,

on rychle zachytil ji do náruče,

ret jeho jakby šeptat chtěl: Buď ženou,

skloň hlavu na mé srdce, slyš, jak tluče;

věř, žádnou světa nevykoupíš cenou,

co dát ti mohu, sáhni po tom ruče;

je život moře, neslyšíš je douti?

Ó líp je dvěma člunům spolu plouti!

To říci chtěl; však neřekl ni slova,

neb viděl její velké unavení:

tvář byla bledá, víc než úbělová,

a okem táhlo nebes hvězdných snění;

jak lampa když se za křišťálem schová,

nach studu pleť jí barvil v slabém chvění;

on cítil, jak se třásla, jako ptáče

když lapeno, ba skoro snil, že pláče.

A v jeho ňadrech v tom se světy shlukly,

on cítil vesmíru tep vláti jimi,

tam rost’ mu kalich nádherný a puklý,

s prašníky rostl zlatem hvězdnatými,

tam Kosmu bůh strhoval svoji kukli

a šeptal vlnou, lkal básníků rýmy,

on byl by řekl: Vše jsem, neb jsem láska!

Však líto bylo mu jí, hocha maska

mu byla nyní dvakrát vítána,

když moh’ ji takto držet na svém klíně,

v zrak snivý hleděti jí do rána,

a stíhat citu jiskru v oka stíně.

Blíž k němu tulila se, uštvána –

laň tak se tulí k buku na mýtině –

on horké její čílko vlasem chladil,

a mlčel jen a vlasy její hladil.

A díval se na nerozvité poupě,

kterému poprv jeho obal těsný,

na vděky ňader odhalené skoupě,

na usmívavý rozpak tiché Vesny,

křik’ na svou vášeň: Vari ve své doupě,

ty nesmíš ještě rej svůj začít plesný,

zpět v ňadra má, tam rvi mne podle chutě! –

A v oči zas jí patřil nepohnutě.

A v jejich azuru zřel velké příští,

kdy Psyché dítě ženou bude zcela,

na Paphu zřel ji, lásky na bojišti,

i v Gnidu, k tělům kde se pojí těla,

na Leukadě, o niž se vlny tříští,

zkad Sapphina se óda rozzvučela,

Anakreonta zřel jí na kolenou

a sebe ptal se: Zda je posud ženou?

A viděl v očích těchto, plných míru

a přece sladké, plaché nejistoty,

pláň moře rozbouřenou v divém víru,

v hrom epopeje slavičí lkát noty

on slyšel pak, jak na strhanou lýru

zní nesmrtelná, velká píseň hmoty,

jak Venus Pandemos z té dívky vstává

jak Babel příšerná, jak Fryna dravá.

A juž chtěl polibkem tu pečeť něhy

pro vždycky servat; ale v jejím oku

cos nadzemskými náhle svitlo žehy,

i nezřel ňader ovál, vlny boků,

a jako plavec, který ztratil břehy,

dál tonul visionů ve hluboku,

chyt’ paprsk mystický, zřel v hlavy sklonu,

jak Psyché měnila se – na Madonnu.

A zřel ji s něhou nevýslovně sladkou,

jak čistá jako sníh a vonná květem

se sklání k choti, jak je blahou matkou,

jak hladí vlásky, chystá lože dětem,

jak v života pouť bouřlivou a krátkou,

kde klame vše, jest ona pevným světem,

a skoro myslil, vlas jí hladě plavý:

To její říše, její triumf pravý!

A sebe zapomněl i touhu svoji

a necítil víc v loktech její tělo,

jen duši viděl, jak se plachá bojí,

jen poupě cítil, jak se bázní chvělo.

A bál se zašeptati: Budiž mojí,

jen aby toto blaho nezmizelo,

svět nechal hned by v chaos klesnout zpátky,

jen kdyby věčně snít moh’ ten sen sladký.

Na jeho hrudi co tak odpočíval

ten nebes květ pln kouzla, vláhy, vděku,

noc z hlubin vstávala, pták v myrtách zpíval

a hvězdy v mléčnou roztáhly se řeku,

jak svět by chtěly zasypat, jenž stmíval

se jako sen a mizel ve daleku,

a jakby leknín velký povstal z vody,

vzplál měsíc v svět pln lahody a shody

a plný neznámého požehnání;

na horách stříbrem zkvetla jeho sláva,

na cestu planouc tlumu plachých laní

a rostouc v opál jak tekutá láva,

až zatopila v jas a usmívání

to místo, k hlavě kde klesnula hlava

a v polibku se rety otevřely

a duše šťastné dvě výš k hvězdám zřely.