Amor co světlonoš.

U hollandského zřel jsem peněžníka

tu sošku, nesla kahan v pravici

a v jizbu, kam jen sporé světlo vniká,

jas rozlévala dvojí, zářící:

Ten jeden z kahánce mu na stůl tek’;

z linií tílka božský paprslek

se druhý linul jako hudba tichá,

co suchá duše jen se usmívala

a kupony své klidně počítala.

Hrám lásky zvyklé jen a rozkoši

viz, dítě božské, co svět pustoší,

kde Syrinx nymf? Teď pouze světa pýcha

jsou peníze, jež scvrklá duše strží,

k jichž součtu Amor sám pak svícen drží.