AMOR NA ROKOKOVÉM KALAMÁŘI.

Na psacím stole mém při lampy záři,

kdy splývá v duši mou chvil šerých tišina,

se dívá do očí mně, samotáři,

ten Amor úsměvný – frivolní klučina.

Mnou včera objeven ve starém domě,

u kmeta divného ve troskách veteší,

teď dlí v mé knihovně a střílí po mně

svým očkem laškovným, jež dívku potěší.

Jak maska zbloudilá sem z karnevalu

se diví rozkošně, prst tiskne na líčko,

co tady počít má v té kapli žalu

a komu dodati své lásky psaníčko.

Na zdobné lastuře dlí v hlavy sklonu,

jak chvilku přemýšlel by vážně, zhluboka,

v kloboučku trojrohém těch postillonů,

jež v mašle šatila kdys móda rokoka.

Má zlatá křidélka... dva motýlkové

v let chví se od něho jak v první jara den...

„Ó, mládí! mladosti!“ mně vzkřikli rtové,

„ve prachu dlouhých cest kam zabloudil tvůj sen?“

„Kdes v rokli nečisté mé mládí leží,

kam vtáh je život, vrah... zmlk poslední už ston...“

A mně se směje teď ten Amor svěží,

ten malý ironik, dob zašlých postillon!