AMOR.

V opuštěném parku,

jilm kde mluví s bukem,

stojí starý Amor

s uraženým lukem.

Co zim přešlo tady,

co se jar tu smálo,

s každého pár lístků

v toul mu napadalo.

Do vlasů mu plíseň

sedla zelenavá,

na buclatých nožkách

mnohá skvrna tmavá.

Tak se mezi stromy

s kusým lukem chýlí,

stezky vůkol něho

ztrácejí se v býlí.

Zámeček je pustý,

v okenice slepé

větrným jen křídlem

bouřný sever tepe.

Náhle ruch a šumot

s nově vzkvětlým jarem

rozlehl se zámkem,

dvorem, v parku starém.

Přijel sem pan hrabě,

rozkazů sto dává,

v zámku shon od rána

po noc neustává.

V zámku v jedné práci

okna, zdi i klíče,

v parku v jedné práci

motyky i rýče.

Prohrabují cesty,

stříhají kře trochu,

proberou houšť každou,

natřou každou sochu.

Nevěstu má mladou,

sladší nad červánky,

přivést chce ji hrabě

v zámek na libánky.

Hrabě, šedý abbé,

náhle před Amorem

zastavili kroky

tichým rozhovorem.

Zahradník tu mladý,

jun co jedle štíhlý,

větve přistřihoval,

jež se k sošce zdvihly.

Z toulce svadlé listí

vybrati jak pílí,

mezi smetím k zemi

vypad’ lístek bílý.

Růžový byl druhdy,

deštěm zvlhlý zcela,

písmena se z dálky

rozplyzlá v něm tměla.

Než-li hoch jej zdvihnul,

shýb’ se rychle abbé,

rty mu přeletělo

pousmání slabé.

Rychle nahléd v lístek,

sotva se ho chopil,

zachmuřil se v líci,

v sutanu jej stopil,

„Moje drahá Filis!“

v první stálo řádce.

Filis říkávali

zahradníka matce.

V těch veselých časech,

on je pamatoval,

otec hraběte když

zde se ubytoval.

Bývaly to časy,

hudba noci celé

zněla širým parkem

skrze větve stmělé.

Míhala se světla,

pochodně a masky,

co tu bylo tance,

co tu bylo lásky!

Na lodicích pentle,

samý fábor veslo,

jež se v taktu s hudbou

šumně do vln neslo!

Ty procházky bludné

v labyrintu síti,

kde nenašli hosté

Ariadny níti!

Ty procházky dlouhé

k čínské bažantnici,

kde na slepou bábu

hráno při měsíci!

Ty procházky snivé

kolem vodometu,

labutě kde táhly

mořem bílých květů!

Ty procházky prašné

ke skalnímu chrámu,

kam když dvorně každý

přived’ svoji dámu,

na krápníky patře

na třpytivém stropu,

v duchu nepomyslil

proudu na zátopu,

jenž z rour sterých blesky

z podlahy se mihly,

v strachu dámy křikly,

v zmatku šaty zdvihly,

proudy rostly stále,

šaty výše spěly,

div se hrabě smíchem

nepotrhal celý.

Při těch hrách a tancích,

při těch promenádách,

při těch maskarádách,

při těch kavalkádách

Filis první byla!

V mysli stopy slabé

toho všeho sbíral

v okamžiku abbé.

Ostře podíval se

zahradníku v tahy

a k hraběti pravil:

„Dále, pane drahý!

Mnoho práce ještě

zbývá prohlédnouti.“

A juž oba parkem

v další spěli pouti.

Mladý hoch si hvízdá,

mladý hoch si zpívá,

nad ním povážlivě

stoletý jilm kývá.

Amor podle cesty

novým lukem míří,

z pampelišek letí

kolem zlaté pýří.

Včela za motýlem

a za šídlem vosy,

narcis v zlatém srdci

velkou perlu nosí.

Mladý hoch si zpívá,

mladý hoch si hvízdá,

předtuchou se chvějí

chocholoušů hnízda.

Amor dobře hlídal,

co tu zapomněno,

v dešti, větru, bouři

v listí pohrobeno.

Přes vánice lkání

i přes máje zpěvy,

šťastný, šťastný, šťastný

hoch, že o tom neví.

„Co v tom lístku starém

čet’ jste, abbé milý?“

ptá se hrabě, vida,

kněz že čelo chýlí,

jako v trpké dumě,

jako v zpomínání.

Abbé jen se usmál,

vytáh’ z kapsy psaní,

na kusy je roztrh’,

větru dal je v pleny,

bílý motýl každý

lístek utržený.

A pak ústa stáhnul

v smutný úsměv líný:

„Minulosti, hrabě,

zbytky – pavučiny!“