Amorova lamentace.

Achich, ubohý já bůh!

Slyš mě šírý světa kruh,

slyšte mraky mě i hvězdy,

parlamenty, tábory i sjezdy,

správní rady, komitéty,

synody i staré tety:

žádný z tvorův, cokoli

v slzavém jich tomto údolí,

nemá tolik příčin k stesku

jako bohorodec já –

u všech Jovišových blesků!

jak teď se mnou osud hrá!

Jindy – Ó zpomínky blahé!

jako pánbůh v Paříži jsem žil,

smrtelník mne každý ctil,

zval mě bůže svoje drahé,

mně i mojí máteři

oltáře jsou stavěli i chrámy,

k nimžto putovali páni, dámy,

věnčili je věnci, guirlandami,

kdežto nyní nikdo nevěří

skoro v božskou moji moc,

nectí mne ni nezbožňuje,

nekochá ni nemiluje,

lásku bláznovstvím jen zve,

v srdci pak i v duši své

dává jí už „dobrou noc“!

Jindy nadšením se chvěli,

překrásné mi písně pěli,

jichžto překládáním chudí

posud učenci se nudí;

nyní každý kratičkou

odbude mne jenom básničkou,

a když poetická břečka

ta se jinam nehodí

neb s ní špatně pochodí,

zašmejkne ji do „Palečka“.

Tamť i jiné plesky, třesky

píšou o mně, humoresky,

malují i obrázky,

špatných vtipů ukázky,

ku příkladu, jak prý kdes

starým pánům mířím do kapes

aneb křiče „pardonnez“

místo srdce raním portmoné...

Co jen zlého vědí,

o mně roztrušovat hledí,

na nejkrasší chtíce manýru

připravit mne o čest, o víru.

Také svět již, materialista,

neví ani, co je láska čistá.

Jindy srdcem svým se každý řídil,

růžné spřádaje ty pásky,

teď by nejraděj to vše jen šidil

dle „nového tajemníka lásky“,

jejž koupí u antikvárů

za dvacet krejcarů.

Jindy láska rostla časem

v růže srdci rozkvetlém,

teď se řídí bursy hlasem,

stoupá, klesá s „kurszettlem“.

Jindy s páskou na očích

maně jsem jich trefil dosti,

teď pak bystře zrak i čich

při největší pozornosti

zřídka párek lapnu jich –

skorem abych „řink! bum! bum!“

sháněl velectěné publikum.

Za onoho času fochy

všecky plnily mé sochy,

teď mne sotva v karnevale

o nějakém lepším bále

strčí mezi obě síně

na Žofíně,

za roštím kdež vzadu

číhám pro parádu

jako hastroš v kmíně.

Jindy – když je píchaly

v srdcích lásky šípy,

pod okny jsou vzdychali,

koncertili, zpívali –

teď se drží pípy – –

takže vzácností jsou všady

nyní serenády;

ovšem ve prospěch jen krásy,

neboť divnou v noci

kouzla mocí

vábily by pijácké ty hlasy.

V divadle kdy „Orfeus“ se dává,

tu se obyčejně stává,

mne že sama

představuje dáma,

mladá někdy holčička,

častěj ale panička,

nepochybně proto, jak se zdá,

provdaná že každá zná

líp se v lásky pletkách,

v amorkách i v amouretkách.

Mne to sice dosti zlobí,

druhé pohlaví když zdobí

mými se tu odznaky –

avšak že jsem dobrák známý,

nechci dělat námitkami

ředitelům rozpaky.

Co mě nejvíc sužuje tu,

je, že teď už u baletu

nemám moci, víry žádné!

Holčičky hle jako sopky

s těmi svými „hopky! hopky!“

líce hoří jim jak svíce,

ale srdce jak led chladné

a byťs topil tutti quanti

místo uhlí – diamanty.

Ku podivu, k nesrovnání,

jak se mohou staří páni

k baletu tak míti,

chtít se při něm hříti?

Zblízka-li pak, zdálí

některý se spálí,

vsadím se svým vazem,

že to je jen mrazem,

jakýž přeúskočně

na baletní vládne „točně“.

Tam by se mi jenom smály,

kdy bych co bůh lásky

do té bujné chásky

šíp svůj vyslal nenadálý;

vždyť si svět ten bezbožný

z vážnějších i věcí

smích již tropí všemožný!

Co dřív jímalo až k pláči,

vzory tklivých historií

o nešťastném milcův páru

Heloise a Abelardu,

o Pavlu a Virginii,

o Romeu a Julii

nynější ti kamenáči

úsměškem jen odbývají,

ba i drze tvrdívají

o obou těch posledních,

po slastech že svatebních

nadělali prý moc křiku

o skřivanu, o slavíku,

naposled pak beze ptaní

snědli oba – ku snídaní –

Ó těch lidských klevetníků!

Zlými svými pomluvami

nešetří ni pověsť dámy,

jak by dokázala dnes

olympická „chronique scandaleuse“ –

ani drahé mojí matky

neušetřili památky,

smýšlejíce zlomyslné

lži i jeduplné

bájky à la „zlatá sítě“,

ba i klepy nestouďné,

že prý já sám podloudné

vojanské jsem dítě!...

Joviši, kde blesky tvoje

na těch pomluv zdroje!

Já tak zlomyslným být,

mohl bych jen povědít,

kolik neviňátek

bez otcův i matek

(po dešti jak hub!)

připíše se ročně na můj vrub,

o čemž podaly by důkazy

statistické výkazy.

Moh' bych lecos pikantního,

interesantního

vypravovat s neb bez žíhadla

(zvláště o dámičkách u divadla!),

ale já jsem šlechetník,

žádný klevetník:

Protož odpouštím, co jiní

bezpraví mně činí,

nechám si svůj vtip,

kde ho udati lze líp –

těm pak, co se smějí,

zhrdnouti mnou chtějí,

pravím: Pozor na můj šíp!

Jsemť já posavad ten starý!

Protož pěkně „vari“,

by se nikdo neuskříp'!