AMOS.

Byl Amos pastýř prorok z vůle boží,

byl výmluvný a lepotvárný byl,

ač jenom z pačesu a z ovčích koží

a z žíní chudobně šat utkán byl;

leč hříšné činy lidu bystrým duchem

jak střela pronikal i každou hruď.

A mluvil k němu Pán: „Jsem hněviv ruchem,

jímž v Bethel zpustl lid! Mým poslem buď!“

Šel Amos z Thekue v Bethel, v propast ctností,

kol něho ostatní se těsnal lid,

a věstil: „Jehova je bez lítosti,

vrch neřesti juž v Israeli zhlíd.

Je hříšník Jeroboam na svém trůně,

je hříšník Amasiáš velekněz,

jich lid jak oni nepravostmi stůně;

mstou hoří Hospodin tvůj, lide, věz!

Co v Samáří je žen, vše nevěstky jsou,

jak stádo vedou sobě bujných krav,

jen kolem stolu s povždy plnou misou

a s džbány s vínem hýří jejich dav;

Pán u hodů je vidí jen; Pán trestá:

v děs hrozný změní se jich vilný ston

a zděmi zbořenými vůkol města

nepřítel odvleče je do Armon!

Tam v ženin paláci, v tom hanby místě,

žít budou všecky jako hejna fen,

smrt pošle na ně Hospodin Bůh jistě;

rod veškeren váš bude zahuben!

A ty, jenž v Bethel knězem jsi, muž podlý,

jenž krále na pastuchu věštce štveš

a nutíš mě, bych nehaněl tvé modly

a vyháníš mě, trestu neujdeš!

Tvou sličnou ženu zprzní nepřátelé,

tvé dcery znásilní a vrahů meč

vše zhubí: sestárlé i nedospělé

i ty, jichž jazyk dosud nemá řeč;

Pán míry zabrané tvé země zkrátí,

v ni vložen budeš krví poskvrněn

a v domov svůj zas Israel se vrátí,

ač zákon Mojžíšův kdo plní jen!“

Stál Amasiáš rozhorlený v lidu,

stál se synem a s dcerou luzných vnad,

jež ruce křížíc na svých ňadrech v klidu

z žen vůkol nejčistší tu byla snad;

zář v očích plála jí a kvetla líce,

když věští slova z Amosových rtův

jí lítla v hruď jak bílé holubice

a křídly byla v moře jejích snův.

Tak zadumána stála v ustrnutí,

leč jinak zlostný veleknězův syn:

hrud zvedala se v divých vášní dutí,

tvář zrudla mu i zrak, jak žárem vin,

jež rozmařilost dává v posled hodu,

by jeho ohněm had se ohřál, hřích,

jenž zkřehl mrazem po splněném svodu

ve zrytých ňader černých závějích.

I volá na proroka: „Ustaň v křiku,

jdi, opatruj svůj zanedbaný skot,

ty Israele smělý poběhlíku,

sic učiníme s otcem, abys zkrot’.“

A také velkněz hrozí: „Zanech slova,

zde má je svatyně a králův dům,

sic učiní ti ruka pochopova,

jak činí všem toulavým prorokům!“

„Mě vyháníš? Jsi kněz, buď vzorem stádu,

jež řídit máš; sprav dům a život svůj,

by učinil pak lid tvém po příkladu,

co káže Pán: čiň, řiď a opatruj;

hleď na svůj rod!... Jen jedna duše čistá

v něm skryta jest, ač špinav je tvůj stan!

Jdi, sprav se, spěš; trest na tebe se chystá;

dost dlouho shovívav byl Bůh, tvůj pán!“

„Dost, odvážný,“ vzkřik’ Amasiáš v hněvu,

„kliď z Bethel se a hned, už toho dost,

než zmiji tvého krkavčího zpěvu

má ohon utne náhlá hněvivost;

jdi, ale věz: sem v Bethel-li se vrátíš –

a stejně ti, kdo s tebou přijdou v říš –

svým životem pych buřičský mi splatíš:

Jak otrok mečem hyne, pocítíš!“

„Ne mečem, rab ten smělý padne kyjem,“

pln vzteku volá veleknězův syn,

„slov špínu na nás jeho krví smyjem,

ten poslední-li nedá na pokyn.“

Zřel Amos do nebes; něm z Bethel kráčí,

lid směje se; leč dívka hledíc naň

přes vůli otcovu skrz lid se tlačí

a volá: „Káže Bůh, co chce, se staň!

Pojď, s Tebou půjdu životem i smrtí,

poušť bude vlastí mou, můj chrám tvůj stan,

v tvé věřím poslání; nechť brat mě zdrtí,

já půjdu s Tebou, jak mi velí Pán!“

„Ne dravci bídy, krev již z ňader střebou,“

dí prorok, „zhubí Tě; zpět, vrať se v čas,

jdi k bratru, k otci jdi!“ „Pán chce, jdu s Tebou!“

A velkněz otec, brat i národ žas’.

Když odcházeli, vzňal se bratr zlostí

a v zajíkání jako šelma vyl

a v rozkacení kyjem do temnosti,

kam s Amosem šla sestra, zahrozil,

leč matka jako bílá socha stála

a šeptala: „To lásky činil div;

líp, nežli aby s rabem zaplakala,

jenž by byl těla vnad jen žádostiv!“ –

Tak odešli; strast vodila je pouští,

hlad trýznil jejich těla, ukrutník,

za obydlí jen řídké měli houští,

za denní potravu jen planý fík;

až ve snu Pán zas mluvil k Amosovi:

„Jdi, vrať se v Bethel, mluv, mým svědkem buď,

lid nespraven dál v hříších si tam hoví,

mluv, nechať kyj ti drtí leb i hruď!“

„Jdu,“ Amos děl, leč družka před ním kleká:

„Vím, co děl Pán, jdeš na smrt a jdeš sám,

co bez Tebe však na mne v poušti čeká?

Radš svědectvím tvých slov svůj život dám.

Ať mučí mě, ať supi krev mou střebou,

já s Tebou půjdu! Však půjdu s Tebou!“...

A prorokoval Amos u bran města

a vytrh’ Amasiáš z města bran

i jeho syn, a v oliv háj kde cesta,

pad’ Amos s družkou svojí z kyje ran,

jen umíraje vzdech’: „Svůj život celý –

dva životy – jsem, lide, v dar ti dal,

buď šťasten, jdu.“... A družky rty se chvěly:

„Mru s Tebou, viz!“... Nad nimi anděl stál! –