Amphisbaena.

„Je z třídy plazů

ten divný tvor,“

dí žákům professor

a ukazuje zvíře na obrazu.

„Jest barvy neurčité, skoro žádné,

jest líný, sotva tělem vládne,

že nevíš, jest-li mrtev nebo živ;

jen do něho když něco vrazí,

pak stane se ten div,

že trochu dál se s místa plazí.

Leč někdy leze v před a jindy v zad;

kým směrem, nelze po pohledu

hned ani rozeznat,

neb hlava, ač to ústroj nejvyšší

a sedí v předu,

přec od ocasu dost se neliší;

tak zvíře zdá se dvouhlavé – a zase

spíš dvouocasé.

Však měj si deset ocasův a hlav,

či buď si kusé, bezhlavé,

ba nechť je ho jen půle:

tím as by nezměnil se jeho mrav;

to zvíře obojetné, loudavé

je bez vší vůle

jak chabosť vtělená, jež nemá meze;

tož nikdy arci nikam nedoleze.

Jeť v horkém pásmu plaz ten doma

a nazývá se amphisbaena!

Tož bude nám hned povědoma

i česká skladba jeho jména?

Nuž, kterak po česku by as

měl býti nazván tento plaz?

Kdo z třídy název český teď mi poví?

Vždyť naše pravá česť

a přední chlouba jest

přec v ryze českém názvosloví.

I svojíme si ze zásady

ves cizokrajný hmyz a hady.

Nuž tedy, plaz ten – amphisbaena!

Což nikdo nedá našeho mu jména?

Dám na to čas:

ten plaz?...

Aj Češi, Češi, zčeštěme ho tedy!

Dím: amphisbaena! Ptám se naposledy:

co jest to po česku? Nu mluvme přec, –

vždyť jest to česká naše čestná věc.“