ANACHARSIS CLOOTS SNÍ.

„Tím chaosem se mudrc neomýlí!...

Sta hlasů řve tu, mozků sta tu šílí

a vládne zákon, vlastní divé zvěři –

však mudrc jasně zří a pevně věří,

že vše se změní, a že slunce žhavé

tmu probije i mlhy kolotavé,

a bude veliké a slavné ráno...

My sesadili boha – právem. Ano,

vždyť má-li člověk v lidstvo víru plnou,

pak nelze věřit v bytost obmyslnou,

již dětská pošetilost vysnila si

a bohem zvala... Ano, přijdou časy,

kdy dovoleno bude lidské ruce

požívat vzácné plody Revoluce

v zahradě čarné, kterou země bude!...

Já vidím jitro nádherné a rudé

tam za chaosem dnešním vzcházet v slávě...

Duch staré Romy v Gallech ožil právě,

duch Romy jenom revoluce dělá,

kde Hellas sní... Říš lidstva přijde skvělá,

a Rovnost, Volnost, Bratrství si sednou

na zlatý trůn, by v dálku nedohlednou

všech příštích věků neochvějně vládly...

To všecko přijde... Zajásá svět zmládlý,

byť dnes tu víru jenom v touhách snící

Řím-inkvisitor poslal na hranici,

byť údělem jí byla od Londýna

popravní smyčka, zde zas guillotina,

od Vídně kolo, všude nerozdílně –“

– tu vyrušen byl. Kára drcla silně

a stanula. Cloots Anachars, jenž zvolit

svět toužil za vlast, mudrc, kosmopolit,

jenž takto zadumal se v časy příští,

byl totiž právě dojel k popravišti.