ANACHORET. (III.)

Jsou krásny hory, západy a luna,

žen prsy, zvonů hlahol, jásot ozvěn,

slavíků tlukot, sníh, keř tmavých růží

a bludný oblak, labuť, slunce, hvězdy

a přec my umřem a to všechno zmizí

jak nebylo by nikdy, nikdy, nikdy!

Je krásná v háji oliv flétny píseň,

je krásné z tragoedie slavné duo

je krásná Dagmar, cudná bílá socha,

dóm z mramoru a Bílkův dobrý Kristus

a přec my umřem a to všechno zmizí

jak nebylo by nikdy, nikdy, nikdy!

Však umřeme jak motýli, tak krásně,

však umřeme jak zpěvní ptáci lesů,

jež hrobů nemají, přec neuzříš jich mrtvol,

umřeme krásně v objetí svém, drahá!

My umřeme jak zrozeného osud

a všechno zmizí, jakby nebývalo!

My umřeme, tím víc se máme rádi. –

My rozloučíme s beránky se mraků,

se stříbrem lilií a sněhem mojich písní

my ve svém umřem náručí a krásy.

My umřeme a všechno, všechno zmizí,

jak nebylo by nikdy bývávalo!

My umřeme a rozejdem se všeci,

jak hodiny, když němé strach je loučí,

my umřeme však s políbením na rtech,

smrt osud všeho a je také krásný.

Západy shasnou, měsíc, hvězdy v kráse

my s nimi drahá a v tom naše sláva.