Anaemie.

Noc jižní, lhostejná se zastavila zvolna,

smích smutný, ač tak intimní v svých retech, přec jen smích...

a fixní idea má k všemu blahovolná

ji zvolna dohání příznačnou chůzí nesmělých.

Jdou tmavým údolem dědičné Anaemie,

kde před věky vše vybledlo a vzduch je prořídlý,

kde měsíc morosní, jenž k ránu vzchází, mdlý je,

a kudy ať kdo šel, byl jednou pro vždy rovněž mdlý.

Jdou mlčky... Občas zakašlají starostlivě,

a vznětlivé pak zastaví se v mlze průhledné,

a k Alpám, nahoře jež klečí nehnutlivě,

nad čelo každá po kradmu svou ruku nadzvedne...

A zase jdou... Žel, s vědomím, že kolem v přítmí

nic nedokvetlo, nedozrálo jemnou závratí,

že otec vinnen tím, že sebe sladčí: přijď mi

nic vrátit nemohlo a nemůže a nevrátí.