ANARCHISTI.

Když mladík z gymnasia do života vstoupí,

není moc moudrý, spíše bych řek’ hloupý.

Co na střední se škole naučí,

nemůže potřebovat nikdy v žití.

Však může mezi pražské anarchisty jíti.

Ti ho přijmou s otevřenou náručí.

Také já svého času odhodlaně

dal jsem se k této zajímavé straně.

Tu ovšem doba práce nastala mi:

Musil jsem prodělat nesčíslné flámy

a vyslechnout přednášek a řečí mnoho.

Hlava a břich mne dosud bolí z toho.

Chodil jsem na četné tajné schůze,

kde řádila anarchie v plné hrůze,

kde vlasatí ševci a studující

seděli, těžkou chmuru v líci,

a mluvili o velké budoucnosti

při štamprli či při sklenici,

o stávající shnilé společnosti,

jež ssaje naše mozoly,

a o zločinné svévoli

spuchřelé buržoácké kasty.

A jiné podobné žvasty.

Byli jsme svobody nejpřednější stráž

a čekali jsme po hospodách, až

nastane velký převrat sociální.

Hlavní věc byla stávka generální.

To znamená: zastavení veškeré práce.

V tomto punktě nebylo mezi námi zrádce.

Odvahu a sílu pro budoucí činy

dodávaly nám hlavně lihoviny.

Co vypilo se v oné době,

už nemohu si pamatovat,

však mnohý šenkýř na Žižkově

by mohl o tom vypravovat.

Leč zbytečno mu na to vzpomínati –

kdo zůstal dlužen, už mu nezaplatí.

Též klidné obyvatelstvo ze Žižkova

nás jistě věrně v upomínce chová.

Vždyť často anarchie vřava děsná

je v noční době burcovala ze sna.

Neboť kamarádi „na přední stráži“,

jakmile byli jednou v ráži,

tropili v ulicích kraval veliký:

pískali, škádlili strážníky,

tloukli do rouleaux a mnohou jinou psinu.

To je tak zvaná propaganda činu.

Takovým způsobem, abych mluvil krátce,

všechny potřebné anarchistické práce

jsem v nedlouhé si době osvojil.

A plným srdcem nadšený jsem byl

pro bratrství a volné individuum,

pro kontušovku, višňovku a rum.

Však anarchismu zanechal jsem brzy.

Která pak legrace za čas neomrzí?

Celé to hnutí nehodí se pro mne.

Mám požadavky celkem skromné

a žiju v poklidu a lhostejnosti

v spuchřelé měšťácké společnosti,

jež ssaje moje mozoly.

Mne to však příliš nebolí.

Snad skupina bývalých kamarádů

v mém jednání bude vidět zradu

a jejich pomsta strašlivě mne zdrtí.

Snad je už podepsán můj ortel smrti.

Strach mívám občas věru,

že jednou v nočním šeru

vystoupí na mne z příhodného místa

některý pražský anarchista

ve tmavém plášti, s rozcuchaným vlasem,

a řekne tichým, příšerným však hlasem:

„Padouchu zrádný! Ani krok zpátky!

– Půjč mi dvě zlatky.“

Bohudíky! Přijde-li ten attentát,

nemůže se mi nic zlého stát,

neboť kapsa má je pořád čistá.

V tomto ohledu jsem posud anarchista.