ANDANTE.

To zvuky dávné as již písně tklivé

mně k sluchu dolétly, té písně snivé,

a tichem večera tak smutně lkaly –

mně pláčem duše se ty tóny zdály.

A tiše, nesměle se vzduchem nesly,

pak zmlkly na chvíli – snad ruce klesly,

ty ruce bledé, voskové jak – v snění,

když hlava klesá v citů rozechvění.

Ty tóny slyším, vítr kol jak táhne,

a do strun harfy jak, když ruka sáhne,

mou duši rozechvěly – tak smutné, tklivé,

té písně dávné as, neznámé, snivé.