Andante...

Žár parna tkví nad pruhy tmavých borů,

stich’ kohoutů křik vůkol bílých dvorů,

před chvílí stlumil vítr křídel šum;

lán obilí se v žlutých vlnách ještě houpá,

a z kvetoucích luk vůně dechů stoupá

ke žhavě jasným nebesům.

Dál ve vsi vlídné, s věže oprýskané,

na níž kruh hodin zlatem cifer plane,

pláč zvonů v hranách vážných táhle zní – – –

a jako teskná kolébavka nad krajinou

na chvějném letu vzdušném zvuky plynou

tak prosté hudby pohřební...

A chodec kamenitou cestou žití

té chvíle kročeje své zastaviti

a ve chlad vonný lehnout touží rád –

a starý tulák bez lásky a krbu, ženy,

kdes v škarpě umdlený a uprášený,

chce tvrdým klidem snít a spát.