Andante. (I.)

Ba divného cos nám se stalo dvěma,

že nemohu to ani pochopiti.

Co dříve vonné dýchalo nám kvítí,

teď vítr vane smutku perutěma,

podzimní vítr přes údolí němá,

jenž začal do srdce jak do skal bíti,

a s nímž se vichři rozsápali lítí,

a srdce moje spočinouť kde nemá.

Ba divného cos nám se dvěma stalo,

že zříme klam, kde blaho dřímá ryzí,

že blaha úsměv s tváří našich mizí,

že chladne srdce, které dřív tak hřálo,

to chudé srdce, jež si nebe přálo –

a pojednou jsme sobě jako cizí.