Andante. (II.)

Den růží plá, já z okna hledím ven.

A zdá se mi, že šťastna vcházíš ke mně,

že nad mou hlavu skláníš se tak jemně

a usmíváš se: Cos tak rozsmutněn?

Hned vonnou mhlou mi hlavu zastřel sen,

a vzpomínky se budily zas ve mně.

Kraj líbezný se klonil v snivém temně

červánkům do vln jako v onen den...

Snad můžem spolu jíť? Ty ptáš se: „Kam?“ –

Ba není kam. Já zapomněl, že chrám

té lásky naší zřícen dokola,

že v jeho klenbě hnízdo sokola,

v němž kořisť ukrývá v noc hvězdolící

a snů mých trhá bílou holubici.