Andante večerní.

Klid večera ti duši posvětí.

Na dávný myslíš sen a rozpětí,

výpravy slavné do dalekých zemí,

na vášně vzkřik, jenž zmítal nervy všemi,

na lásky bolestné a tichá objetí.

Klid večera ti duši posvětí.

Vášnivé zraky srdce probodly...

záhadné síly osud rozhodly...

a tvrdé slovo, které drtíc mámí,

nad tvými rozchvělo se myšlenkami...

Oh, může se zas duše zachvěti?

Klid večera ti duši posvětí.

Ach, jak jsi chodil v černém stmívání

a hlavu tiskl prudce do dlaní,

jak strašné kletby k zemi padaly

v jediný příval, hrozný, zoufalý!

Ne, ani k hvězdám nechtěls hleděti...

Klid večera ti duši posvětí.

Pohasly zraky sladké, dráždivé...

Odlétlo slovo marné, neživé...

A jak se s tebou smířit, osude?

Což mohlo jinak být a nebude?

A kdo mi na to hláskou odvětí?

Klid večera ti duši posvětí.

A všecko má teď hebké obrysy,

šlář z mlhy nyní večer strojí si,

jímž zlehka ovine ti skráň i čelo...

Hle, kdysi bolelo... už přebolelo

a tichý stín jen zrakem proletí –

Klid večera ti duši posvětí.