ANDANTE Z LUŽÁNEK.

Svůj klid v mou duši vlej, ty tichá zahrado,

svůj klid v mou duši vlej,

tvůj slunný svit i stínů kmit

mých strastí tiší rej

a ticho cest tvých rozlehlých

i světlých dálek jas

mne vítá mírem z půtek zlých,

z ran srdce léčí zas.

Zde přála bych si snít, v keř střemchy zakleta,

zde přála bych si snít

jak ratolest v tvých lemu cest,

jak brouček v trávě skryt,

na trávníku tvých promenád,

na tělech bílých bříz

bych slunce skvrnou chtěla hrát

a lehtat vážný tis.

Když večer každý tÓn i barvu přitlumí,

když každý ztichne tÓn

a z dálky jen, mhou zahalen,

plá bílý pavillon,

pak satyrem se v houští skrýt,

dvé mladých hlídat hlav

a bizarním se steskem chvít,

když z dvorce volá páv.

Zřít stíny dávných let s vybledlou gracií,

zřít stíny dávných let,

kde vodotrysk se stříbrem blýsk,

jak tančí menuet.

Tak ve tvé ticho, ve tvůj stín,

v tvar květů, v slunný klid

svých stopit pamět běd i vin

a v podvědomém štěstí snít!