Andante

Pod mraky stůně dnes večer srpnový

a srdce mé

ve zvadlém větříku se chvěje větvoví

a srdce mé

jen tichou, tak zcela tichou písní večerní.

A stráně kolem zasmušile sní

pod hřívou lesů,

ztrativších půvab tajemných hlesů,

jež v měsících lásky rodí se z nich,

vzdechy a smích.

Je ticho a smutek a mlčení barev,

nemocné ticho pod mraky,

jakoby nikdy již ze šedých larev

nesměly vzejíti

v slunci se zaskvíti

motýlů pestré zázraky.

A myslí si nemocné srdce mé,

že sotva již někam dojdeme;

takový příliš lidský cit

jím počíná chvít;

jak tulák zbloudilý, skrčený v plášti,

myslí si s nejistou lítostí,

že nebude velkých již radostí,

ni velikých záští.

Že bylo by krásno se povznésti

nad radosti, žaly, neřesti.

Myslí si, myslí srdce mé

v nemocný večer srpnový,

chvěje se, chvěje srdce mé

jak unavené větvoví.