ANDANTE.

Kvetoucí zahradou jarního rána

snivý a zadumán zvolna jsem šel,

zem byla z květů a motýlů stkána,

obzor se v stříbrné záplavě skvěl.

Na úzké cestičce fialka plála

v blouznivém objetí májových dum,

k stonku se skláněla, na svět se smála,

chtěl jsem ji zvednout a přitisknout k rtům.

V náhlém však strnutí hořkostí divou

pocit mi neznámý do duše sáh

a potom bez citu fialku snivou

zašláp jsem do cesty v bláto a prach.

Kvetoucí alejí jarního rána

snivý a zadumán zvolna jsem šel,

zem byla z květů a motýlů stkána,

obzor se v stříbrné záplavě skvěl.

Šumivou olšinou z modravé dáli

dítě mi neznámé kráčelo vstříc,

v oku mu illuse o lásce plály,

v sněních mu tonula ubledlá líc.

Chtěl jsem je přivinout v náručí dlouze,

chtěl jsem s ním alejí bez konce jít,

o lásky blaživé říci mu touze,

o štěstí, pohádkách dumat a snít.

Přece však vyhnul jsem náhle se stranou,

touhy své horoucí zdusil jsem plam,

a potom s hlubokou v útrobách ranou

kráčel jsem alejí smuten a sám –