ANDANTE.

Nech ruku jak list leknínový

na klavesech juž spočívat,

to říci nelze tóny, slovy,

co hruď mi teď chce rozrývat.

Ni zvuk, ni tón, jen temné chvění,

v němž pukla struna ječící,

snad ještě dlouhé políbení

jak věčnosť slavné, mlčící.

A ruky stisk tak pevný, prudký,

pak hlavy sklon a z dveří spěch

a běžet v bouř a vichru půtky

a stavit se až na hrobech!

Či lépe v boj se vzchopit nový,

nad bolem svým se usmívat? –

Nech ruku jak list leknínový

na klavesech juž spočívat!