ANDANTE.

Když klaves se ruka citlivá dotkne, byť maní,

vzbouzí cos divného všech tonů na dně,

zní v duši mi píseň, sladká jak umírání,

a právě tak omamná zrádně.

Něco se tehdy – víš, tehdy! – předčasně narodilo,

a my jsme to nosili na svých neobratných rukou.

Kdes v divných dálkách světýlko zasvítilo,

a my jsme na ně dýchali srdcí svých mukou.

Předčasně zrozené zemřelo, bludička v dálce shasla,

nám ruce neobratné v úžasu klesly,

a srdce zmučená jak ptáčata smutně se třásla,

a rety div že ne kletby za zašlým nesly.

Čas moudrostí svou sladkou se zapomněním všechno zahladily,

však to v něm zapsáno: my čemusi spolu život dali,

a v dálkách třeba bludičku jen spolu rozsvítili.

(Dnů všedních snad bolestí duše se polekaly.)

To všechno, co tehdy bylo krásně žito,

se stalo sladkou, omámivou písní.

A tu si, v klavesách když zašumí to,

má duše s díkem oddaným a vroucím znovu vysní.