Andante.

Slyšíš, má duše, v melancholii své našich smutků delikátní píseň,

andante pohřební v pochodu rytmu, jež v hloubce se tichounce ztrácí...?

Bojíš se, duše má, že by nám srdce puklo v těch molových akkordů nářcích?

Viď, chtěla bys – z dálky tak – slyšet zas veselou písničku leta,

a uvidět – v pastelu vybledlém – sladké ty dny, oh, zase...?

Jak v lesích jsme bloudili, obliti vůní a přidušeným světlem, ale ne sami –

jak v rozkošně vlahých nocích jsme se hloupému měsíci smáli, ale ne sami –

jak v růžových jitrech jsme chválili slunce, jež prškou nás kropilo zlatou, ale ne sami –

jak šeptali jsme tiše a líbali vášnivě v objetích dlouhých, ale ne sami –

viď, duše má věrná – nikdy však sami...

Však, jak bychom sami tak choditi mohli po lesích, kdyby nás Její nevedly oči –?

co by nás vábila noc – i s lunou – bez Její záře a tepla a dechu –?

jak bychom dovedli zpívat tak krásně, kdyby nám Ona nepěla napřed –?

a koho bychom líbali než Ji, a komu tak šeptali tiše a vroucně –

oh, kde byly dnů našich letních sálavé barvy – bez Ní...?!

Však dík jsme Jí vzdali za všecky dary a milosť a přízeň,

Jí oltářík jsme zasvětili zlatý a ctili ji oddaně, vděčně,

a věčnou lásky zapálili lampu, oleje nalivše citů..

Chceš spít se vzpomínkou, má duše, žal svůj v ní utopit a tiše zapomnít

na bouři divokou, jež zhroutila oltář, nám unesla světici s potupným, sveřepým smíchem?

Poznáš jen bídu ve vzpomínky pastelu bledém a uprchlé vůně dávno mrtvého štěstí, –

tu zmlklou píseň jásavou už nedovedeš zazpívat, má duše –

v andante pohřebním, jež v tónů nářcích se v hloubce, tichounce ztrácí,

jen bolestné uslyšíš: Bylo... a zoufalé: Marně, marně, ach marně...