ANDANTE.

Jen chvilku, chvilku! Hříchem nebylo,

co rozkoší mne snivou dráždilo,

co chvělo se jak akord na klávesách

a krásné bylo, že jsem po tom nesáh’.

Co opojit mne mohlo dosyta,

když číše vína do dna vypita,

a náruživost sebe ukonejší,

být sladší nemohlo a rozkošnější.

Ten den byl parný, mohla bouře být –

teď večer jest a vyjasnil se v klid,

a šťasten jsem, když moje noc už blízka,

že jenom z dálky na časy se blýská.

S luk požatých to ještě vydychlo,

kdes v hlubinách to ještě zašplíchlo,

a nad krajinou duše mé i její

teď bílé hvězdy tiše vycházejí.