Anděl.

Jsem zrozen v azuru – dech Boha dal mi žíti.

On křídla bělostná mi připjal k rozletu,

z nadhvězdných pohárů smím nesmrtelnost píti,

a hledět do sluncí a věčných do květů.

V své ruce liliji, smím nebem procházeti,

kde mračna Serafů své vznáší peruti –

a dolů sestoupit a líbat spící děti,

a zříti milence, jak hvězda v planutí.

Je celé žití mé – tich slýchat hudbu duchů,

a k blahu pramenům rty chýlit žíznící,

a v srdce pozemská sít lásky sladkou tuchu,

a míru paprsek vlít v duše tesknící.

Však přec, bych bohem byl, jsem příliš poskvrněný,

bych stal se člověkem – mám velký křídel vzlet!

mám něhu nebeskou a sladký půvab ženy,

a blažím úsměvem, však usmrtí můj ret!

A dávné prokletí lpí na bytosti mojí –

já nesmím milovat ve sladké závrati,

a nesmím utonout ve sladkých citů roji,

v svém bolu tichý být a nikdy plakati!