ANDĚL. (III.)

Proč jsi hříšné opouštějíc prachy

v posledním ach! země dotknutí

o ten zlatý sloup, ty svislé nachy

zavadila, jasná peruti?

Znovu temným zachycena světem

kolísáš se nad pozemským květem.

Hle! již v dáli nebesa se rdějí, –

Nemůž’, nemůž’ ostaviti zor

v hustém vlase, malém obličeji

světel, stínů divukrásný spor,

vlny dvě, jež vznikají a hynou

zlatotkanou roušky pavučinou.

Božím dechem vyvířená země,

z půle květina a z půle duch,

jak tu za své porušené plémě

líbezně mi oroduje v sluch,

jak mne květem nejkrasšího ženství

opájí ach! vůně člověčenství!

Zdaž, o duchu v milostné té schráně,

zakalen jsi rovně dechem vin?

Žel i tyto bílé, něžné skráně

zasáhne svým mečem Hospodin,

nejkrasší svých prstů dílo boře

bez lítosti. Zahyneš – o hoře!

Padneš se znamením kletby v čele

a já budu dále v blesku, čist,

oblétati tvého ničitele

jako chabý ve vichřici list,

nezapláču na tvém šumném hrobě,

s nebem budu zlořečiti tobě!

Uletám; zrak slzami se kalí –

zdaž i tyto krůpěje jsou hřích?

hle! tu kvítek běloskvoucí, malý,

v temných ukrývá se kadeřích;

ten ať na mé hrudi, věčně bílý,

za milostnou pozemšťanku kvílí.

Kdo’s, ty záře ve podobě těla?

Libou jsi mne hrůzou obestřela.

Překrásný, kam ulétl jsi náhle?

Po koberci světla pruhy táhlé, –

s vonným dýmem soumrak zapředen

kolem do kola – ach byl to sen!

Níže hlavu skloň! Ve vlasu stín

zavěsím ten skvoucí onychýn,

před nímž kryjí hvězdu nebesa –

až tě shlédne, Asur zaplesá!

Asur? Divoch ten, jenž voje hrůz

vyslal pro mne do otcovy říše,

by mne jako choť, co kořisť spíše

připjal v slávě za bitevní vůz?

Neznám ho. Jak vypadá, mi zjev!

S nocí na skráni a bleskem v oku,

hrdá postava, při jejímž kroku

muži chvějí se a výská srdce děv,

v míru rozkošník a v bitvě lev,

vášeň plápolavá v každé žíle,

v každém rysu odvaha i vzdor, –

pyšný cedr v jarobujné síle,

krásy mužné dokonalý vzor.

Svaly vypouklé a tahy směrné,

zbrunatnělá obličeje pleť,

kol do kola vousů mraky černé,

černá se lbi rozlévá se změť

po svalnatých ramenou a týle,

na řad šupin v ňádrech bleskutný –

tmavá protiva tvé krásy bílé,

něžnosti tvé opak mohutný!

Až se před tebou, o tichá snilko,

prvně pokoří ta šíje lví,

jako list to drobné, sněžné tílko

vichrem rozkoše se pozachví.

Mdloba přesladká a mocné plání –

netušíš, co muže objímání! –

Však co to? Co na bleskotu stěny

zrak tvůj vidí divně zanícený

jako v blouznění, jak v pustém sně?

A tvůj spánek hoří zimničně...

Povídej mi, Melcho, povídej

o něčem, co nebylo a není,

jakýs divný, nadpozemský děj!

Co ty vrtochy, to rtíků chvění?

O čem povídat? – Než vůli měj:

Před věky se v temnotě,

hluchotě a prázdnotě

vznášel neobsáhlý duch;

a ten řasy zákmitem

stvořil zemi s blankytem,

vzbudil veškerenstva ruch.

Našich dědů, pradědů

zjevovával pohledu

svatou, plápolavou tvář,

mnohé dal jim zákony – –

– žádá pocty, úklony,

a dým vonný na oltář,

vinu tresce, dobro hostí v ráji –

Umím nazpaměť již tuto báji.

Ten bílý květ můj tíží let

a kouzelně tak voní,

že k němu níž snů libá tíž

mi zpitou hlavu kloní,

že k nebes výši vztažená

mi poklesají ramena

a vztahují se po ní,

pro niž se slza roní

v ten bílý květ jak hvězda ztracená.

Ten bílý květ mi změnil svět,

že zelený a svíží

tou vůní kol, tou písní kol

se do srdce mi plíží.

Hle! vzduch ten modrý, vlnivý,

ty stínu, světla protivy

v hebounké listů mříži,

a ve vodách se shlíží,

tam nad horou štít slunce ohnivý.

Ten bílý květ mne vábí zpět

nad její hlavu snivou;

tam hustý keř jí nad kadeř

uklání růži divou;

tvář její bleda, smutna je,

zrak hledí slzou do kraje,

s perutí ptáček sivou

jí pěje píseň tklivou

na zelené se větvi houpaje.

Jak luzná tvář, těch očí zář

i v žalu stinném kroji!

se stínem jich teď křídel mých

stín třesavý se pojí.

Ve vonném vstaňte oddychu

již duše květných kalichů

a v libohlasém roji

milostnou kněžku svoji

v sen líbezný upějte po tichu!

Kolem čela z drobných zvonků

vonnou uvijem ti sponku,

vyvoníme, vyzvoníme

smutek z hlavy ven.

Na stebélku v libé kráse

hlavinka nám kolébá se,

vůní sytá, rosou zpitá

luzný dřímá sen.

S námi ukloň malou hlavu,

v našem podřímni si davu,

naše snění v jemném chvění

pozdvihuj ti hruď;

v říši naší země, nebe

pozabuď i sama sebe,

v čele sponku drobných zvonků

všeho pozabuď!

Jaký hluk to, kroků, zbraní hřmoty

od víček mi plaší libé sny?

Sloupovím tam blýskají se hroty

a krok duní chodbou železný.

Postava teď schází mohutná

po stupních sem; přílba bleskutná

vynáší se z divé vlasů noci –

Asur – běda! Jsem-tě v jeho moci.

Mezi květy něžná květino,

pro niž v polích zanechal jsem k lupu

tisíc rabů šakalu a supu –

o, jak jsem tě koupil lacino!

Strážnými když ohni rozkvétala

zatemnělá niva se všech stran,

krásnější jsi nikdy neslétala

chladem nočním v bitevní můj stan,

nikdy na rozváté hřívě bílé

mého komoně, kdy mrakem střel

letěl nozdry dýmající chýle,

liběji se vděk tvůj nevznášel,

než tu nyní v luzné skutečnosti

slibuješ mi ráje do věčnosti.

Pohleď! koleno to nepodajné

k prvnímu se níží úklonu,

a to čelo, vzdorů sídlo krajné,

brvy tvé se koří zákonu.

Jako královnu tě v lesklém štítě

světem ponesu, o nebes dítě,

na tvou ochranu ten břitký meč

s ďábly, cheruby se pustí v seč.

Dýno, nevěsto! sem do náruči

skloň se ženichu – ó nebesa!

slza na líci a pod obručí

třpytivou tvá hlava poklesá,

ňádra dmou se, oko v dálku hledí

a ret nemá pro mne odpovědi.

Poslyš, Dýno, musíš býti mojí,

musíš, musíš, – byť i žhavou zbrojí

mezi nás se stavěl cherubín,

na prsa tě mocí přivinu –

Jakou zrak mi kouzlí vidinu?

Okřídlený, bleskotavý stín, –

oko krásné hněvně na mne zírá,

bílá náruč k ní se rozestírá – –

Ty’s to, ty’s to, krásný nebešťane!

ach, proč rájský zjev se rozplývá –

již jen stopa řízy tvé tu plane,

zulíbám tě, stopo zářivá!

Smyslů mámení! – Své do ložnice

uvedu tě, sličnou nevěstu,

uvedu, byť celá blýskavice

přízraků mi dštila na cestu!

Nad kalichem zlatým vonný dým

zachvívá se mráčkem bělavým

a svit lampy slabý, kmitavý

obláčí jej v divné postavy.

Časem zdá se mi, jak peruť dlouhá

kývala by tamo nad zemí;

o ty, jehož spatřuje má touha,

kamo hledím jen – o zjev se mi!

O ty zářivý, jenž bleskem krásy

zatemnil i svět i nebe mi,

v jehož čelence jak hvězda spásy

září drahokam – o zjev se mi!

Vůkol mne jen chmůra prostírá se,

co jsem zplála tvými zářemi,

zaklínám tě při své bledé kráse,

při své mladosti – o zjev se mi!

Prodléváš – oj, na lesklé tu pásce

břitký lék, jenž zhojí srdce mi,

zaklínám tě při nesmírné lásce

srdce tohoto – o zjev se mi!

Ach, nevolej, ach, udolej

to hříšné prsou vlání,

jak bílý stín nás cherubín

ach! dělí do skonání.

Ba dálka siná neshledná

a propasť temná, bezedná,

sto tisíc mečů ohnivých,

sto tisíc kleteb strašlivých,

sto tisíc božích zákazů,

pekelné muky obrazů

dál než-li zemi od nebe

nás dělí, Dýno, od sebe.

O nedělí, můj anděli!

mé lásce nezabrání

ni smrti stín ni cherubín

ni jeho meče plání,

má láska hlubší propastí

a vyšší hvězdných oblastí,

stotisíc mečů přelomí,

stotisíc kleteb ochromí,

tisíci zhrdne zákazy,

jí smíchem pekla obrazy,

zem přemůže i nebesa

a v náruči tvé zaplesá!

Nuže, Dýno, před tebou již planu,

vyhoštěnec truchlý hvězdných stanů;

pro tebe již skládám s hříšných skrání

věnec blesků, svaté plápolání,

vystupuju navždy z bratrů řadu,

na planoucí jímaje tě hruď,

tebe jen by dal mi za náhradu,

k Hospodinu kvílím – – Proklet buď!

Pohleď tamo – ze třínožky zlaté

vonný dým se vznáší šeřivě

a dvě oči v něm jak uhly zňaté

blýskají se divě, jízlivě.

Bůh mi klne – zavrženců kníže

na mne vzpírá škodolibý zor, –

a přec naděj’ perutě mi dviže

a skráň divný vytyčuje vzdor.

Zdá se mi, že v celém světů shluku

nechová bůh sladší chvíle vděk

a že za všelikou jeho muku

rád bych koupil tento polibek...

Hle! již Asur tamo pod šarlatem

na prestolu usadil se zlatém,

zlatohávý, v blesku slávy

rozhlíží se kol.

Vedle Dýna jako ve snách sedí,

její oči do daleka hledí,

pod rubíny, onychýny

tichý v líci bol.

Den tento blaha nesmírného

hle! se mnou slaví příroda,

kolkolem sloupů hustým davem

k nám jarní vane pohoda,

v obláčky bílé průsvitné

se šatí nebe blankytné

a v loži lásky ptačími hlásky

má Dýna procitne.

Jen tamo v dáli na obzoru

jak tělo noční příšery

do nebes modrojasných strmí

ohromné archy rozměry.

Tam stařec hlásá zvětralý,

že boží hněv se přivalí,

že dnešní noci vod běsnou mocí

zem hříšnou zahalí.

Co bůh je nám? co hněvy jeho?

co starce blábolavá řeč?

nám pod nebesy bohem, vírou

jen žena, číše, harfa, meč.

Ba málo dbám, zda Nejvyšší

mou hříšnou píseň uslyší,

oj, jasným zvukem zni plesným ťukem

již číše o číši!

Co bůh je nám? co hněvy jeho?

starce blábolavá řeč?

nám pod nebesy bohem, vírou

jen žena, číše, harfa, meč.

My nedbáme, zda Nejvyšší

tu hříšnou píseň – – Běda! běda!

tma náhlá s oblohy se níží,

již blesky sloupovím se kříží –

a noha marně východ hledá, –

hrom rachotí, ha jaké zvuky

jak vody valící se hluky,

a divá spousta hlučí sem.

Ve blesku již se vlna, vlna

potvorným jeví obrysem,

již prostora je vody plna,

o hrůza, toneme... Kde Dýna!

Trůn prázdný! Dýno! Dýno má!

Kol šustlo cosi křídloma –

přede mnou vlny hřbet se vzpíná –

teď blesk! Ha, tam se vznáší, tam –!

stín bílý má ji v ramenou,

půjč, ďáble, peruť plamennou –!

o běda! běda, poklesám...

Slyš, Hospodine, naše lkání, –

již kajem se, – měj slitování!

Žádné slitování! Ztiší vaše lkání

šumný vody klín,

podle nesmírnosti vaší viny, zlosti

trestá Hospodin!