ANDĚL OPUŠTĚNÝCH

A pravil Bůh: – Jdi dolů na zem chudou,

ty slitování mého anděle,

kde nešťastní a opuštění budou,

jim zlíbej oči pláčem zardělé.

A kde jsou malé, opuštěné děti,

jim za matku buď v lásce nejvyšší,

chraň jejich sny, když tiše k čelu sletí –

hlas matčin sirota v nich uslyší.

Jak matka sama dítě do snů hýčká,

do zlatých snů, jež hvězdami jim tkám,

ty hebce zlíbej drobných dětí líčka,

buď věrným strážcem chudým sirotám...

Tak pravil Bůh, a jako přelud světlý

se anděl snesl v zemské údolí,

úsměvem jeho zlaté růže zkvetly,

a co dřív hnětlo, již tak nebolí.

Jde světem, zář se lije s jeho hlavy,

jde tušený jen dětmi v jejich snech,

nahlédne všude, všude krok svůj staví,

jde neslyšen a tiše jako dech.

Jde, čílka spícím hladí tiše, hebce,

jim kolébavku zpívá o ráji,

pohádky zlaté opuštěným šepce,

hladové sytí, žízeň ukájí.

K těm, kdož jsou opuštěni, vždy se hlásí,

v sen zlíbá víčka pláčem zardělá –

a dlouho potom dítě vzpomíná si,

že v snách vidělo svého anděla.