ANDĚL PÁNĚ.

Don Zavala byl zajat v boji

a ruce spjaty ve jho pout,

jej láska ke Karlosu pojí,

rád za něho dá volnost svoji

a proleje své krve proud.

Děl soudce změřiv přísně odbojníka:

„Zpovědníka!“

Don Zavala stál sloupem pevně.

„Kdy?“ ptal se krátce jeho ret

a svatým klidem mluvil zjevně.

A generál ho změřil hněvně:

„Tu půlhodinku, brachu, hned,

než zazní večer s věžní rudé báně

„Anděl Páně“.

Již tmí se večer. Vešly stráže,

by dovedly ho k popravě.

Lid tísní se, jej zříti baže.

„Zbraň k líci!“ setník mužům káže

a nebe rudne v záplavě.

V tom zazněl zvon a pěje ke cti Panně

„Anděl Páně“.

Vše smeká. K zemi klesly zbraně,

don Zavala, v ráz pokleká,

a slzy v zrak mu tryskly maně,

ret modlí se o pomoc k Panně

snad naposled... Hle! člověka,

šat bílý mává... „Milost!“... Dozněl v pláně

„Anděl Páně“.