ANDĚL SMRTI.

Když s mroucího se skrádá

chvit žití poslední

jak s prchající hvězdy

svit, právě v přededni,

A člověk v jiných krajích

již bloudit počíná,

tu anděl smrti nad ním

svá křídla rozpíná.

A vlídnou ruku klade

na čelo v mrákotě,

by snilo ještě jednou,

o zašlém životě.

A tíhnou různí snové

tak zvolna, pozvoli

jak pozimkové mlhy

přes svadlé údolí.

Jak pozimkové mlhy

sežloutlé přes trávy

a každý chladnou slzu

na brvách zůstaví.

A jako matka k děcku

se anděl uklání:

„Zda žít chceš ještě dále

tu hračku k zoufání?“

Ta slova jsou jak šelest,

když den se utiší,

z těch, u lože kdo pláčí,

jich nikdo neslyší.

Však mroucí ten je slyší

a dí: „To dostačí“ –

a smrti anděl zvolna

mu oči zatlačí.