ANDĚL STRÁŽCE.

Blažen člověk, neb co dítko

Má již s nebe ochranu!

Dřív než ono na svět kročí,

Slítne anděl se stanů;

Vezme kvítí z rájů věčných,

Vonné růže, lilie,

Těmi cestu on posejpá,

Věnců po ní navije.

Na to k lůnu věčné lásky

V nebes ráji vyletí,

Dítko snáší, jemně vkládá

V sladké matky objetí;

A tu více neopustí

Anděl strážce dítko své,

Ratolest má liliovou

A vodítko růžové.

Bouře osudu když kvítí

S cesty zemské odmete,

Sype anděl nové kvítí,

Nové věnce uplete;

A kde trny místo růží

Bouře strastí natřese,

Tu poutníka anděl zdvihne,

A na růže přenese.

Tak ho vede až ku bráně,

Co do ráje uvítá,

K bráně, jížto slunce věčné

Na pouť zemskou prokmitá;

Tu svěřence, v němž na pouti

Cit nebeský rozmnoží,

Zase v lůno lásky věčné

S vlídnou tváří položí.