Anděl strážce.

Když tam na vysokých horách

O samotě někdy sedím,

Blahým citem opojená

Na krásu své vlasti hledím,

Vzdechy mé tu k nebi sílám,

K Pánu všeho smilování,

Žádám, by jí věčně ráčil

Přáti svého požehnání:

Tu se zdá mi, že se blankyt

Nebes na dvé rozděluje,

Z vnitra pak, co ze svatyně,

Anděl že se objevuje.

Lehké obláčky ho nesou,

Paprsky jsou jeho tváře,

Roucho na něm sněhobílé,

Vůkol něho hvězdná záře.

Jedna ruka palmu míru

Nade zemí krásnou sklání,

Druhá ale svatou láskou

Uděluje požehnání.

Červánek tam růžně skvělý

Líbě vůkol něho vzplane,

A to roucho liliové

Jako prapor slávy vane.

Jaká jest to asi země?

V té se musí šťastně žíti!

Neboť Bůh sám milostí svou

Neustává nad ní bdíti.

Tys to země moje česká!

Nad tebou duch božství vane,

Hle i v barvách na obloze

Znamení mi jisté dané!

Roucho bílé, růžná záře,

Nejsou-liž to barvy české?

O! to tobě tedy platí

Toto zjevení nebeské.

Plesá srdce rajskou slastí,

Projme cit mou duši blažný,

Neboť znovu žehná vlasti

Čechyi mé anděl strážný.